Hleď si svého

pravil jsem sobě. Obzvláště pokud jsou kolem spolupracovníci, kteří si nehledí svého. Tento fenomén byl předmětem mých rozhovorů s ostatními během posledních dvou týdnů. Zjistil jsem, že mezi chudými lidmi je až pozoruhodně vysoké procento lidí, kteří si neumějí a nebo nechtějí hledět svého. Nejvíce je tento fenomén rozšířen v zaměstnání, kde převážná většina lidí "hlídá", co dělají ostatní, a tak se téměř všichni hlídají navzájem. Pravděpodobně se jedná o naprogramované chování, které mne osobně naštěstí jaksi minulo. Dříve jsem tomuto jevu nevěnoval pozornost, ale nyní, když jsem se na chvíli věnoval zkoumání tohoto jevu, musím říci, že je pozoruhodně rozšířený.
Abych tomuto jevu mohl lépe čelit a lépe vužívat svůj čas. Napsal jsem si následující hesla.

HLEĎ SI SVÉHO! NEOHLÍŽEJ SE NA TY, KTEŘÍ SI NEHLEDÍ SVÉHO!
KDO SI NEHLEDÍ SVÉHO, OKRÁDÁ O ČAS SEBE A SNAŽÍ SE OKRÁST O ČAS I OSTATNÍ!
KDO SI NEHLEDÍ SVÉHO JE CHUDÝ.

Zjistil jsem, že obzvláště u lidí, kteří si nehledí svého, je dalším průvodním jevem marnění času povídáním o ničem. Povídání o ničem je, když kolega z práce líčí do podrobna cestu na svém kole do práce. Jak si musí dát seřídit řetěz a utáhnout brzdy. Je to povídání o ničem. Povídání jen tak, aby čas tak zvaně nestál. Takové chování ovšem programuje k plýtvání časem. Při poslechu takového člověka se nejen nedozvím nic převratně nového a vzrušujícího. Nijak se nevzdělám a nezdokonalím. Často se ani nepobavím. Naopak při poslechu takového člověka se postupně programuji na podobné chování. Vrána k vráně sedá. Rovný, rovného si hledá.
Často si při takové příležitosti vzpomenu na slova ředitele gymnázia, na které jsem chodil: "Kecy nemaj cenu."